Poznatky matky kapitola pátá
Takový normální den. Ráno vstanu, rozhodnu se do obchodu zajet pro čerstvé pečivo k snídani a slíbené hranolky. Přijedu do obchodu, zjistím, že při nedělním ránu se všichni důchodci a lidé žijící sami rozhodli zpříjemnit všem ostatním nákup svou volnou chůzí a vozíky přes uličky. Pečivo, hranolky a honem pryč. Ouha! Regály prázdné, u pokladny fronta přes půl obchodu. To je vopruz! Při neděli tu někdo nezvládl rozdělení práce. No nevadí. Hazím tašku do kufru a frčím domů vstříc teplé kávě a snídani.
Během dne, někdy mezi vařením oběda a plánováním dalších blbovin se pokouším najít hřeben na vlasy, který má drahá dcerka ukradla kamarádce z batohu. No prostě není! No není. Pod pohovkou, pod komodou, mezi hračkami, v postýlce. Není. No kam to proboha schovala? :O Není a neníííí.. No dobrá, tak se pokusím najít smetáček. Lopatku mám, ale kam schovala ten smetáček? Ta samá písnička, pohovka, komoda, postýlka, odpadky.. A co? A není! No kde není, ani smrt nebere. Matko, chceš zamést, tak si vem velkou metlu a malou lopatku. Někde mezitím, co se mlátím tyčkou do hlavy a snažím se namést to na tu zasraně malou lopatku skáče mi po zádech dítě a snaží se ukrást mi i tu velkou metlu. No to teda né. „Slečno, malej smetáček si mi ukradla, vysavače se bojíš jak já pavouků a ještě mi chceš čmajznout velkou metlu?“ A čím jako já uklidím? Nezájem. Dítě si odtahuje svou kořist v podobě koštěte neznámo kam. Fajn. Asi si to vyfoukám do řiti.
Očekávala jsem, že nazdobený stromek nevydrží ani první den. Ale kupodivu ano. Stojí už čtvrtý den a malá se ho ani nedotkla. Za to se často a ráda postaví před něj a křičí něco ve stylu „stromeček, ten je hezký“, problém však je, že dokud jí to neodsouhlasíte, bude pod tím stromkem řvát jak padlá na hlavu. No, ale tak aspoň mám radost, že moje snaha nepříjde vniveč. Zkouška cukroví skončila namatlaná někde mezi chlupatým kobercem a podlahou. Teď nevím, jestli to znamená, že je to tak hnusné, že by to ani pes nežral, nebo moje dítě prostě nemělo chuť.
Odpoledne se rozhodneme vydat na procházku. Za protestního řevu dítěti oblékám rukavičky a bundu. Jsme venku. Tak nebo tak, dítě chce za každou cenu jít po příkopách, zřejmě proto, aby maminka večer mohla čistit botičky od hovínek, a aby to nebylo tak jednoduché. No nevadí. Aspoň že si to užívá. Koníci, klasická frkačko-slintačka. Pokus o skok do příkopy. Začíná pršet. No, pomalu čas jít zpátky domů. Na zahradě se rozhodne vyzkoušet keř růží. Jako malé telátko kouká, když šáhne na keř a ten jí „sundá rukavičku“. Odchod domů znamená opětovný řev, protože babička nejde s námi. Jen co se dostaneme do obýváku, malá popadá ovladač od televize a dožaduje se jejího zapnutí. Je jedno, jestli TV, PC nebo rádio. Něco musí tvořit zvukovou kulisu, nejlíp hudební aby se dobře tančilo. Přichází babička, a to znamená spoustu lumpáren. Mezitím, co se snaží přeprat plyšového medvěda a utře si pusu od čokolády do ucha svého metrového slona, chystám koupání. Na koupání už odchází klidná, připravená spinkat. V koupelně si totiž ještě dosyta zadovádí. Mezitím, co na ní bezmocně a unaveně koukám, ona má záchvaty smíchu, protože se jí daří hračky házet do kýble od mopu. Nakonec mi ještě s obrovskou radostí vchrstne vodu do obličeje stylem „matko prober se“ a vycáká půlku vaničky na podlahu. Utíráme, pyžámko, učesat vlásky. Šup a hřeben je hozený za pračkou, pal to čert, jdeme spinkat. Položím do postele, malá si cucne čajíku a spí. Otázka tří minut. Paráda. Teď už jen doufat, že se v jedenáct nevzbudí a nezatouží po hodině tance jako včera večer.