Poznatky matky kapitola devátá
Období vzdoru a věčného křiku.
Zbožňuji ty dny, kdy se ráno moje dítě probudí, a během prvních pěti minut poznám, že dnešní den bude ještě větší záhul než běžně. To když se dítě špatně vyspí, je uřvané, protivné, nic se mu nehodí..
A dělá naschvály.
U nás v minulých týdnech byl jasným znakem vzdoru a protestu čin, který se rovná činům blázna – „maminko nesmím? Maminko tak dívej jak se mlátím do hlavy“. Do komody, do zdi, o stůl, o zem.. Hlavně pořádně a neošidit to. Vysvětlujte pak, že své dítě nemlátíte, že ono se vlastně mlátí samo.
Jakmile povolilo tohle období, začalo období „myšokřečka“. Toto období se vyznačuje okusováním čehokoli, jako projev vzdoru. Dokud vám dítě okusuje svoje knížky a hračky, moc to neřešíte, když vám ve svém vzdorovitém záchvatu rozkouše úložné krabice a snaží se vám rozhryzat stůl, už je to na pováženou. Chvílemi pak člověk uvažuje, jestli má doma dítě, nebo malé štěně, které potřebuje obojek, náhubek a vodítko.
Dobrou zprávou pro mě je, že má dcerka rozhodně nebude po mě. Když mi jako dítěti někdo vzal nějakou tu dobrotu nebo hračku, nechala jsem mu jí s tím, že „on to chce, já se bez toho obejdu“. Moje dítě si všechno vydupe. V dětském koutku nemá problém poměrně komicky a samozřejmě nesrozumitelně pro náš rod dospělých vysloveně srovnat do latě děti o dvě až tři hlavy vyšší, kteří se cpou na skluzavku, kterou začala jako první okupovat právě ona a nehodlá s tím jen tak přestat. Není dokonce žádný problém okřiknout děti, když skákají po sedacích vacích (asi jako ji okřikuji já), jako bych jí rozuměla, když mezi ně vběhla a začala cosi vykřikovat „to nesmíte, přestaňte, to se nedělá“. No prostě božská. A skluzavka, to je naprosto učarovaná věc, něco, co jí rozhodně musíme koupit a žádnou malou pro prcky ale tu velkou, na ní je totiž strašná legrace. Cozy car je taky kouzelná věc, jen ještě přijít na to, jak se to ovládá. Dítě plné zážitků vytuhlo v autě, ani jsem nevěděla jak a kdy, až na semaforu jsem koukla a vidím, dítě hlavu na hrudi a chrní.
Doma, kdy jsem jí křísila, jako šípkovou Růženku doplnila zásoby paliva a vydala se na okruh. Zničila dvě krabice, rozmatlala čaj po podlaze a samozřejmě musela vidět hned několik dílů našeho zbožňovaného „Mickey mouse“ s křikem „hééééééy“ ouško a myš tancem. Připravila v kuchyňce tatínkovi večeři, aby měl co jíst až přijede domů (maminka nachystala druhou verzi), rozházela po zemi všechno nádobí, ovoce a zeleninu a s výrazem „dílo je dokonáno“ se vrhla do pokojíčku, zkontrolovat, jestli jsem uklidila dobře a zda mi nemůže trošku pomoci. Nakonec počkala u pohádek, až dorazí domů tatínek, trošku ho pozlobila a nechala se jím uložit ke spánku. Chrníme. Snad na dlouho.